Jačí vlna: z tibetských stanů na pletací jehlice

Jak domácí žije tam, kde už se jinému skotu nedaří: na Tibetské náhorní plošině, v Himálaji, v Mongolsku a v horách Střední Asie, většinou výš než tři tisíce metrů nad mořem. Podle monografie, kterou o jacích vydala Organizace OSN pro výživu a zemědělství (FAO), jich na světě bylo kolem čtrnácti milionů a přes devadesát procent z nich v Číně. Pastevcům dává mléko, maso, kůži, trus na topení a unese náklad přes průsmyky, kudy kůň neprojde. A také srst, o které je tento článek.

Slovo jak pochází z tibetského g.yag, kterým ovšem Tibeťané označují jen býka; kráva je dri. Carl Linné dal zvířeti roku 1766 jméno Bos grunniens, tedy tur chrochtavý, protože jak nebučí, ale hluboce chrochtá. Na klubku příze najdete nejčastěji anglický zápis yak.

Tři vlákna v jednom rounu

Jačí srst není jednolitá. FAO v ní rozlišuje tři druhy vlákna. Hrubé pesíky mají průměr přes 52 mikrometrů, jsou dlouhé, rovné a lesklé a na břiše a nohou tvoří „sukni“ sahající skoro k zemi. Pod nimi roste přechodné vlákno o síle 25 až 52 mikrometrů. Nejníž u kůže je podsada: krátká, jemně zkadeřená vlákna tenčí než 25 mikrometrů, v měřeních obvykle kolem 16 až 18 mikrometrů a dlouhá čtyři až pět centimetrů. To je jemnost srovnatelná s kašmírem a právě z podsady se spřádá pletací příze.

Podsada jakovi narůstá před zimou a s příchodem tepla ji shazuje. Kdo ji včas nevyčeše, najde ji v červenci zamotanou v pesících nebo zachycenou na keřích. Rozložení po těle je velmi nerovnoměrné: na plecích, hřbetě a zádi tvoří podsada kolem šedesáti procent vláken, na břiše sotva sedm. Mění se i s věkem. Roční tele má v rounu skoro sedmdesát procent podsady, šestiletý býk necelých dvacet. Proto se příze z první srsti telat prodává zvlášť pod názvem baby yak a je nejdražší.

Lana, stany a plsť: co ze srsti dělali pastevci

Pastevci srst po staletí netřídili podle jemnosti, ale podle toho, z které části těla pochází a k čemu se hodí. Dlouhé žíně ze „sukně“ a z nohou se smotaly do válce silného asi patnáct centimetrů a předly se na vřetenu zapíchnutém v zemi: jeden člověk vřetenem otáčel koženým řemenem, druhý podával vlákno. Ze tří nebo čtyř pramenů se pak stáčela lana. Čtyřpramenná byla pevnější a z černobílé příze se dělala ozdobná lana na sedla a otěže.

Ze srsti z břicha se tkaly pruhy látky široké asi padesát centimetrů z dvojmo skané příze. Sešitím pruhů vznikal černý stan tibetských kočovníků: dva velké díly a několik menších. Stan se nikdy nevyměňoval celý najednou. Každý rok se vyměnil jeden nebo dva nejvíc opotřebené pruhy, takže se během let postupně obnovil. Ze stejné příze se tkaly pytle a přikrývky, v Mongolsku a Bhútánu i látka na oděv. Pastevci si z ní splétali také praky, kterými házeli kameny před zatoulaná zvířata a usměrňovali tak stádo.

Z podsady smíchané s hrubším vláknem se valchovala plsť na podložky pod sedla, podušky, lůžkoviny a vložky do bot. V okrese Ťiou-lung v S’-čchuanu se z ní dělaly pláště a krátké kabátce, které podle FAO nepropouštěly vodu. Stojí za zmínku, že jačí vlákno má šupinky přilehlé těsně ke stvolu, je hladké a plstí hůř než ovčí vlna. Že si s ním pastevci přesto poradili, svědčí spíš o jejich trpělivosti než o vlastnostech suroviny.

Ohon cennější než vlna

Do světa se z jaka nejdřív dostal ohon. Římský autor Aelianus ve 3. století popisuje indické černé tury s bílými ohony, z nichž se dělají plácačky na mouchy pro krále, a v 6. století se o nich zmiňuje i byzantský cestovatel Kosmas Indikopleustés. Oháňka z jačího ohonu, v Indii zvaná čaurí, byla odznakem moci a dodnes patří k obřadním předmětům hinduistů, džinistů i buddhistů. Zpráva otištěná roku 1778 v časopise londýnské Královské společnosti uvádí, že ohony zasazené do stříbrných rukojetí nosí za každým významným mužem v Indii dva sluhové.

Využití bylo víc. Thomas Pennant v roce 1781 píše, že se ohony barví načerveno na ozdoby čínských čepic a věší na uši slonům. U turkických a mongolských národů visel jačí nebo koňský ohon na žerdi jako tug, odznak vojenského velení. V čínské opeře se z jačích žíní dodnes dělají vousy. A v Americe z nich po druhé světové válce vyráběli vousy pro Santa Clause: newyorský vlásenkář si roku 1947 v časopise The New Yorker stěžoval, že libra jačích žíní podražila z jednoho a půl dolaru na šestnáct. Bílé ohony byly vždy nejvzácnější a nejdražší.

Jak se o jakovi dozvěděla Evropa

První Evropan, který jaky viděl a popsal, byl nejspíš františkán Vilém z Rubruku, když v letech 1253 až 1255 cestoval do mongolského Karakorumu. O několik desetiletí později je v zemi Tangutů, poblíž dnešního Si-ningu, potkal Marco Polo. V překladu Henryho Yula zní jeho popis takto: v zemi žije divoký skot „velký skoro jako sloni“, porostlý všude kromě hřbetu chundelatou srstí dlouhou dobré čtyři dlaně. Vydání Giovanniho Battisty Ramusia k tomu přidává, že srst je „jemnější a bělejší než hedvábí“ a že jí pan Marco kus přivezl do Benátek jako velkou zvláštnost. Yule k tomu v 19. století suše poznamenal, že jemnější než hedvábí je nadsázka, stejně jako ti sloni.

Živého jaka poznala Evropa až koncem 18. století. Důstojník Východoindické společnosti Samuel Turner se roku 1783 vypravil do Bhútánu a Tibetu a svému příbuznému, bengálskému guvernérovi Warrenu Hastingsovi, poslal pár jaků. Kráva cestu lodí do Anglie nepřežila, býk ano a na Hastingsově panství v Daylesfordu se stal místní atrakcí. Namaloval ho George Stubbs, nejlepší anglický malíř zvířat své doby, a rytina podle obrazu vyšla roku 1800 v Turnerově cestopise. Hastings přitom o jaky nestál kvůli vlně. Zajímaly ho ohony na oháňky, vlnu na šály měly dodávat kašmírské kozy.

Od stanu k přízi

Jemná podsada dlouho končila v plsti a ve směsi s hrubou srstí, protože ji od pesíků nebylo čím oddělit. Zkoušky s jejím textilním zpracováním začaly v Číně kolem poloviny 20. století a od sedmdesátých let ji průmysl používá ve velkém jako náhradu jiných jemných zvířecích vláken, hlavně kašmíru.

Postup je dnes v zásadě stejný jako u kašmíru. Na jaře, než zvíře začne línat, se podsada vyčesává hřebenem. Pesíky se pak ostříhají zvlášť. Česání před stříháním podle čínských měření zvyšuje podíl podsady ve sklizni zhruba z padesáti na šedesát procent. Jeden dospělý jak dá ročně obvykle půl až tři kilogramy srsti všech druhů dohromady, jemné podsady tedy jen stovky gramů. Vyčesaná surovina se ručně přebere, vypere a projde strojním odchlupením, které odstraní zbylé pesíky. Co zbude, vrací se zčásti pastevcům na stany a lana. Čistá podsada se pak česá a spřádá. Část suroviny z Tibetské plošiny a Mongolska putuje do evropských přádelen, například do italské Bielly.

Většina jaků je tmavě hnědá až černá, méně je šedých a bílí jsou vzácní. Výjimkou je plemeno Tchien-ču z provincie Kan-su, které pastevci na bílou barvu cíleně šlechtí asi sto dvacet let, protože se bílá srst dobře barví. Tmavou podsadu lze odbarvit, bělení ale jemnému vláknu neprospívá, a tak se kvalitní jačí příze barví přes přírodní hnědý nebo šedý základ. Odtud pocházejí její typické tlumené, hluboké odstíny.

Jak se z jačí příze plete

Čistá jačí příze je hřejivá a přitom lehká, nekouše a na omak je spíš suchá a sametová než kluzká. Americká autorka Clara Parkes, která ji podrobně zkoušela, přirovnává její dotek k bavlně a upozorňuje na hlavní rozdíl proti merinu: jak má málo pružnosti. Patentové lemy z čistého jaka nedrží tvar tak dobře a hladký úplet se může časem trochu vytáhnout. Hodí se proto na šály, šátky, nákrčníky, čepice a volnější svetry, méně na přiléhavé kusy. Žmolkuje překvapivě málo, a když už, žmolky jsou drobné a dají se snadno sebrat.

Častěji než čistého jaka potkáte směsi. S vlnou získá příze pružnost, s hedvábím lesk a splývavost, s bavlnou vznikne lehčí příze na přechodné období, ve které jak přidává měkkost a teplo. Jaka v takové směsi bývá jen menší podíl, a proto může mít i jasné barvy. Příkladem je Katia Cotton-Yak se složením 60 % bavlna, 30 % vlna a 10 % jak.

Výrobky z čistého jaka perte ručně ve vlažné vodě, neždímejte a sušte rozložené naplocho. U směsí se řiďte údaji na etiketě, některé snesou i prací program na vlnu při 30 °C. Více o vlastnostech vlněných vláken obecně najdete v článku Výhody a vlastnosti příze z ovčí vlny.

Zdroje

• Gerald Wiener, Han Jianlin, Long Ruijun: The Yak, 2. vydání. FAO, Bangkok 2003. Kapitoly 6 (vlákno) a 10 (produkty a jejich využití).
• Henry Yule, Henri Cordier: The Book of Ser Marco Polo, 3. vydání, sv. 1. Londýn 1903. Kniha I, kapitola 57 a poznámky k ní.
• Samuel Turner: An Account of an Embassy to the Court of the Teshoo Lama, in Tibet. Londýn 1800.
• Peter H. Hansen: Y is for Yak. In: Animalia. An Anti-Imperial Bestiary for Our Times. Duke University Press, 2020.
• A Santa Claus tail. University of Michigan Museum of Anthropological Archaeology, 2018.
• Clara Parkes: mYak Baby Yak Medium. Knitter’s Review, 2018.

Novinka

Příze Katia Cotton-Yak

130 m · 3,5–4 mm

Dostupnost: skladem 6 variant

Přírodní příze z bavlny, vlny a yaka, satinovaná — hořčicová. Návin 50 g / 130 m, lze prát v pračce.

160,- Kč

135,- Kč

Varianty