Historie předení vlny
Předení je činnost, pomocí které se z jednotlivých textilních vláken tvoří ucelená příze. Zhotovuje se buď tzv. předpřádáním, což je výroba příze a příprava materiálu k samotnému předení, nebo srovnáním a následným zakroucením určité vrstvy vláken (dopřádání).
Díky efektivnější výrobě a kvalitním vlastnostem upředené látky se vlněné sukno stalo dominantním vlněným produktem. O rozvoj soukenictví v českých zemích se velkou měrou zasadil v 13. století král Přemysl Otakar II., který k nám přizval flanderské soukeníky, protože flanderské a brabantské sukno tehdy se cenilo jako vysoce kvalitní. Zásluhou královy intervenci bylo také české sukno již ve 14. století žádoucím vývozním artiklem.
Historie předení
Nejstarší dokumenty o předení pocházejí původně z období před 20 000 lety, ale podle nálezů u gruzínské obce Dzudzuana v roce 2009 se měly být první lněné příze zhotovovat již 32 000 let před n. l.
Nejstarší nástroje k předení, jako je vřeteno s přeslenem, mají původ ve starší době kamenné a ve druhé polovině 1. tisíciletí byl v Indii s největší pravděpodobností vynalezen kolovrat.
Historické výrobní postupy
Proces výroby vlněných vláken v 18. století sestával z:
- potěrání (tlučení svitků vláken),
- mykání (škrabání smotků pomocí dvou hřebenů),
- pokládání chomáčků vzniklých z mykaných vláken přes sebe a jejich následné zaoblování do tvaru pramene (tzv. na "švýcarské vráně") nebo výroba přástu dopřádáním na kolovratu nebo na spinning jenny, což je historický stroj určený ke spřádání jak rostlinných, tak i živočišných textilních vláken.
- Za první stroj na výrobu příze se považuje waterframe, se kterým začalo roku 1771 předení průmyslovým způsobem. Koncem 18. století byly pro předpřádání vynalezeny také mykací a protahovací stroje.
- Ve 30. letech 19. století byly do provozu uvedeny první prstencové dopřádací stroje a selfaktory. Počátkem 21. století se prstencové stroje staly nejpoužívanější zařízení k dopřádání, zatímco na selfaktorech je vyráběno pouze nepatrné množství příze.
- Ve 20. století byly vynalezeny další technologie předení, ze kterých se i v současnosti používají např. frikční, rotorové nebo tryskové.
Způsoby předení vlněného sukna
Předení na vřetánku
Vřetánkem byla dřevěná tyčka o různé délce. Na jednom konci měla otvor nebo zářez pro snadné uvázání vlákna a na druhém konci zase špičku, na které mohlo vlákno při otáčení zůstat stát. Různá vřetánka byla opatřena přeslenem, jenž měl funkci závaží, a na vřetánku byl umístěn podle způsobu předení. Spřádaný materiál držela přadlena v ruce a měla jej umístěný buď v koši hned vedle sebe, nebo byl navinutý přímo na přeslici.
Předení na kolovratu
V 16. století se začínaly rozmáhat šlapací kolovraty a jejich vzhled byly velmi ovlivňovány místními vlivy. Tak začal vznikat kolovrat nejen středoevropského typu, který měl vřeteno umístěné nad hnacím kolem, ale i saského typu, jehož vřeteno bylo umístněno v blízkosti hnacího kola. Pak dochází k rozvoji dalších variant kolovratů lišících se velikostí hnacího kola, dvojitým pohonem, více rychlostních převodů a způsobem brzdění kladky nebo cívky. To vše ovlivňuje sílu předené příze a rychlost předení.
Ruční předení
Ruční předení je způsobem zhotovení příze ze staplových vláken buď prsty, anebo použitím jednoduchých nástrojů. Podle nejstarších nálezů bylo ruční předení známo již před více než 20 000 lety. Původně byla vlákna zakrucována prsty a navíjena na dřívko, ale později se srovnaná vlákna před navíjením stáčela pomocí větvičky.
Přibližně do konce 18. století byly ručně předené příze základním materiálem pro téměř všechny textilie kromě hedvábí a plstěných výrobků.
Vlastnosti ručně předené příze
Než bylo zavedeno strojní předení, vyráběly se příze především ze lnu, vlny a konopí. K dnešnímu amatérskému předení je používána zejména ovčí vlna, angora a různé směsi například s kašmírovou vlnou a lamou. Takovéto příze jsou oproti strojnímu předení více chlupaté a méně stejnoměrné.
Barvení
Jestliže měla být příze použita k výrobě barevné látky, tak se barvila tímto způsobem. Barvířství bylo tehdy velmi speciálním řemeslem. Barvíři se třídili buď na krasobarvíře (pestré barvy), nebo černobarvíře (tmavé odstíny). Bylo používáno velké množství přírodních barviv, v českých zemích hlavně rostlinného původu:
- šafrán – barví sytě žlutě, avšak je velmi drahý,
- světlice barvířská – oranžové zbarvení,
- boryt barvířský – modrá,
- duběnky - fialovočerná,
- cibule – hnědá barva.
